24 hodinový in-line maratón kolem Olešné

08.07.2013 22:27 I Inline

maratón kolem Olešné

Byla to výzva, další z mých bláznivých nápadů... ujet ve dvojici extrémní 24 hodinový maratón na in-line bruslích

„Tak to je v pytli“, říkala jsem si ještě rozespalá ráno 22. června 2013, když na mé okna prudce bubnovaly kapky deště. Budík ještě nezvonil, proto jsem spala dále... Za chvíli mě vzbudil sen, že jsem zaspala. Jak já byla zoufalá z toho, že místo na závodech jsem doma v posteli... Přestalo pršet!

Po deváté hodině, kdy jsme na Olešnou dojeli, už tam bylo pěkně živo. Závodníci rozbalovali stany, moderátoři akce hlásili aktuální informace o stavu trati a předpověď počasí. Ranní déšť udělal čáru přes rozpočet. Všechny nepříjemnosti se však podařilo operativně překonat, pouze pár malých žabiček zůstávalo na trati i přes veškerou snahu zametacího vozu. Hlavním úkolem nyní byla prezence našeho týmu Modrá orchidea se startovním číslem 121. Pomalu ve mě narůstala nervozita, když jsem viděla výbavu některých závodníků. „Speedy“ či alespoň stovkové kolečka na bruslích byly k vidění na můj vkus až příliš často. Moje brusle s 84 mm kolečky se zatím choulily v kufru auta. No co už, dopřála jsem ji alespoň malé vylepšení v podobě závodních koleček Gyro Valkire a ložisek BSB 7. Má týmová kolegyně na tom byla s vybavením o trochu lépe, jezdila na stovkových kolečkách.



Start závodu byl naplánován na pravé poledne. Naši základní strategií bylo střídání po čtyřech ujetých kolech. Počasí vypadalo všelijak, ale nepršelo a trasa byla po ranní spršce dávno suchá. Start probíhal, stejně jako loni nebo třeba ve francouzském Le Mans. Po startovním výstřelu vyrazili závodníci ke svým bruslím, nazuli si je a vyrazili na trať. Má chvíle nastala něco málo po 40 minutách od zahájení závodu. Již po pár metrech jsem cítila, jak se mi nervozitou třepou nohy. Moc příjemné to nebylo. Nohy se mi chvěly necelá dvě kola, pak už to bylo dobré. Jedno, druhé, třetí, čtvrté... a opět střídáme. Hodina a půl závodu byla za námi. Pocity z prvních kol byly dobré, rychlejší závodníci předjížděli ohleduplně, avizované žabičky jsem na trati nepotkala... Jediným překvapením na trati tak zůstala kačena, která se rozhodla přecházet přes trať i se svou početnou rodinou těsně před mými bruslemi. Na pár místech okruhu foukal docela silný protivítr, který se lépe překonával ve vláčku. Vláček, to byla moje záchrana, která mi šetřila síly během celého závodu. Snažila jsem se ho využívat co nejvíce. Občas jsem se chtěla stát mašinkou na chvíli i já, ale vagónek se často nezachytil a ztratil se někde v dáli, škoda. Náš tým si vedl nad očekávání dobře. Pomalu jsme si vytvářely náskok na naše spolubojovnice v kategorii hobby dvojice ženy.

Blížil se večer, počasí nám stále přálo, nepršelo a vítr pomalu ustával. Bylo na čase vybavit se čelovkou a zadní blikačkou. Použití těchto pomůcek bylo zcela nezbytné, protože velká část trati nebyla osvětlená. Pořadatelé se snažili o zajištění maximální bezpečnosti a kritická místa označili blikačkami, na trati byly namalovány žluté čáry, které měly závodníky navést v zatáčkách. Snad jedinou nepříjemnou věcí byli závodníci, kteří zrovna předali štafetu a vraceli se po okraji dráhy zpět k depu. Občas jsem měla pocit, že do některého z nich nechtěně narazím, protože jsem díky jejich rozsvícené čelovce vůbec nic neviděla. V našem týmu přišla na řadu první změna strategie. Na rozdíl od většiny týmů jsme si přidaly kolo navíc, začaly jsme střídat po pěti ujetých kolech, abychom měly více času na odpočinek. Únava se na nás začala pomalu podepisovat, takže jsme trochu zpomalily, ale pořád jsme jezdily docela slušné časy. Jediná menší krize na mě přišla mezi pátou a šestou hodinou ranní, kdy mi žaludek začal oznamovat, že melouny a banány jsou sice fajn, ale už je nechce ani vidět. Objela jsem čtyři kola a musela jsem vystřídat, abych se dala do pořádku. I když jsem neměla vůbec na nic chuť, snědla jsem trošku polévky, kterou nám zajistili pořadatelé. Žaludek se uklidnil a já mohla opět naskočit do závodu. Vrátily jsme se k původní strategii – střídání co čtyři kola.



Nohy dávaly vědět, že už jsme toho najely docela dost, raději jsem ani nechtěla vědět kolik. Náš náskok před soupeřkami pomalu narůstal. S blížícím se koncem závodu se kopečky na trati stávaly stále příkřejšími a obtížněji zdolatelnými. Jak příjemné bylo povzbuzování přihlížejících, kteří viděli, že většina závodníků jede s vypětím posledních sil. I když jsme dávno věděly, že nás naše soupeřky nemohou předjet, jezdily jsme až do konce závodu. Naši snahu jsem ukončila posledním průjezdem časomírou v 11:50:07.

Hurá, my jsme to zvládly a navíc jsme vyhrály naši kategorii!!! To byla radost i úleva. My jsme to dokázaly, ujely jsme 118 kol kolem Olešné, v nohách jsme měly 531 km. Všichni, kteří dojeli si zaslouží velký obdiv. Společně jsme dvakrát objeli Zeměkouli, to už je pořádný výkon. Vítězové byli po zásluze oceněni, dostali medaile i věcné ceny. Poslední ocenění si svou slávu užívali za doprovodu hromů a blesků, ale bouřka vypukla v plné síle až pět minut po vyhlášení vítězů. Neuvěřitelné! To byl snad největší zázrak celého závodu, za celých 24 hodin nespadla z nebe ani kapka vody.